Vítejte na našich www stránkách místnosti

Ráda bych Ti něco zrýmovala
jen kdybych to v hlavě dohledala,
stará Skleróza si zase práci dala,
hlavu mi dočista vyzametala.
Co Ti napsat, myšlenky v koši jsou
a na svět jen tak nepřijdou.
Venku krásně svítí sluníčko,
kdyby nebohé stařeně pomohlo maličko,
ale ne, ono se s větrem radí,
kdy ho na obloze mraky nahradí,
že by si rádo trochu volna vzalo
a slastně v pelíšku odpočívalo.
Ne, ještě dlouho musí nás hřát,
než půjde spánkem zimním spát.

Babí léto už máme letos pryč,
zamklo a předalo podzimu klíč,
obdivovat budeme barvy v přírodě,
nenechá podzim barvičky náhodě,
namíchá je jako malíř na paletě,
krásnější přírodu stvoří, než byla v létě.
Opadne listí, slunce se nám schová,
pak podzim skončí a zima přijde znova.

Zazněl a než dozněl, duše se střetly.
Struna vybruje,dřevo se chvěje.
Kde jsi? A jsi vůbec?
Snad jen, sen šel...
A já myslela hloupá...Jsi?
Nebo jen vánek zašuměl?
Akord vydal tón.
Struny se zachvěly.
Zní v dur,nebo v moll?

Většinou člověk když po něčem touží, mysl má neklidnou a v srdci bouři. Všude hledá záchraný bod,né zřídka mu je cokoliv vhod. Pak najednou vidí slunce, své přátelé, mysl se zklidní, srdce je veselé.

Pojď za mnou, vezmi mé dlaně,
svoji hlavu polož na ně.
Pohladím Tvé vlasy jemně,
tváří otočíš se ke mě.

V očích tvých plamínky,
z vlasů mých pramínky,
splívají na tvoje čelo.
ZŮSTAT, tak, by se chtělo.

"Bolesti, bolesti
jděte z těla ven
a nevracejte se
už nikdy.
To je můj sen.

Teď se bojím,
trápím se
ve dne,v noci,
copak není v něčí moci,
pomoct mi
nebo říci jasně,
zítra bude konec,
umírejte šťastně...."

Šlapu,šlapu
krokem husím.
Proč tak šlapu?
Vždyť já musím!
Když zůstanu,
kde jsem stála,
nikoho bych nepotkala.

Oči moje se tomu neustále diví,
že stará ženská na ně v zrcadle civí,
kouká se při ranní hygieně,
v poledne tváří se i tajemně,
omrkne mě večer než jdu spát,
bude se mi o ní v noci zdát.

Když nemám brýle na nose,
zdá se mi o mnoho let mladší,
nasadím je a světe zboř se,
její vizáž mě doslova straší!
Kdo je ta návštěva nečekaná?
Vždyť jsem to JÁ – propána!

Nevěřila bych, jak čas rychle letí,
odrostlé, že už dávno mám děti,
vlasy mění barvu ze světlé na šedou,
tvář mám taky nějak pobledlou,
vrásky se rychleji na ni tvoří,
že stárnu, tiše mi zrcadlo hovoří.

I to stáří by se v pohodě žít dalo,
jen kdyby tělo člověka poslouchalo,
páteř nebolela, klouby byly v pořádku,
tancovalo by se od pondělí do pátku.
V neděli pak odpočívat, vnukům vyprávět,
jaké bylo moje mládí, jak krásný je svět.

Ležím takhle na sluníčku,
opaluju záda,
přitom myslím na lidičky,
který mám tak ráda.

Na všechny ty osůbky,
co mě drží nad vodou,
který,když mi není nejlíp,
vždycinky mi pomohou.

Jsem-li na dně,
tak si na mě
najdou vždycky čas,
Vyslechnou mě,
pohladí mě,
"to se spraví zas."

Tímto chci jim říci "dík"
a že jsem jim vděčná...
"Vy jste moje sluníčka
a jen tak se vás nevzdám!!!"

Přítel
Ráno se probouzíš,z dálky ho slyšíš,
dává ti vědět,že už vstávat musíš,
ty ho máš rád a on má rád tebe,
patříte k sobě,jak země a nebe.

Neumí sebrat,umí jen dát,
radost a chvíle,kdy můžeš se smát,
všude kam půjdeš,půjde on s tebou,
i když je mráz a tlapky ho zebou.

Ať už je bílý,hnědý či černý,
vždycky ti zůstane nesmírně věrný,
a když máš problém,otoč se,stůj,
stále je za tebou,ten přítel tvůj.

Oči mu zajiskří a dá ti znát,
že je tu pro tebe tvůj kamarád,
přiběhne k tobě a svalí tě k zemi,
je to tak hřejivé,i když je němý.

Jen jeho přítomnost hladí tě po duši,
má strašně rád,když škrábeš ho za uši,
a když mu šimráš ten jeho čeníšek,
nebo mu pohladíš jemňoučký kožíšek.

A jak plynou roky,ten chlupáček němí,
opustil tebe a zamířil k nebi,
opustil svět a strašně se bál,
že už tu s tebou nebude dál.

Tak když jdeš k večeru po kraji sám,
vzpomeň si,a vrať se k těm jeho hrám,
dívej se na hvězdy,na místě stůj,
stále je v srdci tvém,pes přítel tvůj.

Ztraila jsem tě
a moc mi to mrzí,
to ty jsi byl ten,
co pro mě byl nejvíc.

Já myslím jen na tebe,
nejde to přestat,
a ted už nemůžu nic dělat!!!!
:-)

Vstala jsem – to je přec krása,
sluníčko svítí – příroda jásá,
probírá se ze zimního spánku
a konečně má zima na kahánku.
Jásá-li příroda, jásejme i my
však daleko je do další zimy.
Bolesti pominou, dáme je k ledu
sluníčko udělá den jako z medu.
Co moje deprese?Jděte s ní k šípku!
Života užívat a trochu klídku.
Jásat, tančit, usmívat se,
vždyť jaro je tu v celé kráse !!!

Marťané (lela)


Právě jsem si přečetla na netu,
že Marťané navštívili naši planetu,
z okna jsem viděla zelené mužíčky,
trhali si na zahrádce růžičky.
Jeden z nich pak kýchl
a do prstu se o trn píchl.
Vytryskla z něj tekutina zelená,
já padla děsem na bolavá kolena.
„Co ti bolest ztiší zelený mužíčku?
Chtěl bys Matonku, nebo tu růžičku?“
On chtěl Matonku ten zelený páprda
i zařvala jsem z plného hrdla :
„Matonka už N E N Ý !“
Řekl, že je to k zbláznění,
že zase ta Matonka k mání není ,
nasedli všichni zelení do talíře
a věřte mi, ač je to k nevíře
do vesmíru odletěli a k Marsu se blíží,
hlava na stůl padá mi a oči se klíží.
Pravda je to, nebo SEN ?
Kdo z vás mi to poví jen ?
Bude ten příběh pokračovat dále?
Vrtá mi to hlavou neustále,
třeba se ve spánku něco dovím,
pak vám to dozajista hned povím !


(parodie na reklamu Matonky)

Deprese (lela)




Zase ta zmrzlá voda padá z nebe,
štve to všechny, mě i tebe.
Už aby se sluníčko probudilo
a na Zemi pěkně zasvítilo.
Svítí však jen kde lidé chodí bosí,
tady mrzneme my, zvěř i kosi.
Svatý Petr už dostal taky sklerózu,
nic nedbá na počasí prognózu.
Aby se mu konečně jasno udělalo
a k nám na zem jaro pospíchalo.
Konečně ať kytky rozkvetou
a náladu nám dobrou donesou.
Jinak nezbude mi ani
než opustit veršování.

Martino,já prosim tě,vyslechný mě prosim,pochop já nemohl se zachovat jinak,a pak ta svadba není skutečna.A proč se chováš jak malá holčíčka,když já tě níc nesleboval.
Ale jsi mě zklamal,ty proměnil mě na penízí,já davno mohla už zmizet,ale kvuli tobě já zustavala,kvuli tobě jsem riskovala životem,protože...

Pozví mě,dej mě znamení,
bez tebe,všechno není tak,
čisla lžou a běží,
pět minut nezachraní.

Nezachraní,ale v ních je naděje,
pět minut,tak dlouho znaměna,
já milují tě,tak jak obvykle,
vídíš já,já už nebrečím,
udělej krok k mě dopředu,
já žíjí jenom tebou,
obnimí mě za ramena,
a já říkam,pozví mě.

Já modlim,vem jsi mě,
pozví,pozví mě,
já žijí pouze pro tebe,
pozví,pozví mě.

Já prosim vem jsi mě,
pozví,pozví mě,
pozví,pozví mě.

Koukní se,pouze pohled,
obnimí mě,jen tak,
pozví,budu čekat,
bez tebe,tuty dny.

Nezachraní,ale v ních je naděje,
pět minut,tak dlouho znaměna,
já milují tě,tak obvykle,
vídíš já,já už nebrečím,
udělej krok k mě dopředu,
já žíjí jenom tebou,
obnimí mě za ramena,
a já říkam,pozví mě.

Já modlim,vem jsi mě,
pozví,pozví mě,
já žijí pouze pro tebe,
pozví,pozví mě.

Já prosim vem jsi mě,
pozví,pozví mě,
pozví,pozví mě.

Tak jak se mění roční obdodí,tak i můj pohled na svět se mění. Nejsem velký optimista, ale taky nevidím svět jen černě!Prostě vyvážená povaha!Alespoň si to myslím o sobě JÁ!
Časem se vše mění!Stářím se člověk zmenšuje,hmotnost zvětšuje.Vlasy odpovídají mé náladě!Jedině barva očí zůstává stejná!Šedozelená!
Každý je na "něčem"závislý....Já na životě...přátelství...lásce...čestnosti..
Ale nejhezčí je milovat a být milována,co si přát víc?
Pak je ještě závislost a to je můj PC a JÁ!

Také bych chtěla veršíky psát,
kde však mám inspiraci brát?
Nevlastním ni kousek básnického střeva
a tak moc bych básně psát chtěla!
Ach jó, básníkem se tedy nestanu přec,
to je už dneska nad jiné známá věc !!!

Mládí pryč je….(Lela)


Tak tu sedím jak starý nezmar,
mládí jsem už dávno dala "nazdar",
přemýšlím, jak to mládí uteklo,
že mi ani "sbohem" neřeklo.

Myšlenky z mozku pomalu utíkají,
paní Skleróze asi prostor dají,
aby i to málo, co dneska vím,
ztratilo se někde v dáli jako dým.

Mozek bude pěkně vygumovaný,
bez rádců nedám ani rány,
napovídat budou muset, co dělat mám,
zda-li se napřed umyji a pak posnídám?

Zda potom vařit oběd, či kráčet k počítači,
budou-li mi myšlenky na to všechno stačit,
ta bába Skleróza zařádí si pěkně u mně,
co teď umím, nebudu pak vůbec umět.

Budou bolet klouby, záda taky maličko,
řeknu vám – to bude príma vstávaníčko!
Až přestanu slyšet a zrak se bude kalit,
nezbude než ranec na cestu si balit.

Doufám jen, že daleko je ještě ta doba,
kdyby přišla nenadále, bylo by to škoda.
Ach jó, vzdychám, to je život lidičky
a člověk je podle světa tááákhle maličký !!!

Chybíš mi..
Chybíš mi. víc než kdokoli jiný,
víc než srdce nebo duse tělu.
Chybíš mi jako večeru stíny,
jako květiny, které patří k jaru.

Jako rámeček obrázku, co kdysi visel na zdi,
než ho někdo strhl a zničil tu krásu.
Chybíš mi jako voda lodi, co ji brázdí,
jak Slunce, co chybí dni, aby byl plný jasu.

Chybí mi blízkost Tvého těla,
to teplo, co mě kdysi hřálo.
Kéž bych tak bližší být Ti směla,
chtěla bych víc, než jen to málo.

Chybíš mi víc, než bys možná měl,
bez Tvé blízkosti ztrácím stabilitu svou.
Věřím, ze i Ty bys v mé blízkosti být chtěl,
vsak nejedna věc je nám překážkou.

Chybíš mi a vždycky mi chybět budeš,
tak, jako dítěti chybí jeho matka.
Chybíš mi, a jen Ty to změnit můžeš,
tím, ze řekneš mi ta dvě slova sladká.

Chybíš mi jako déšť vyschlé zemi
i jako sníh o Vánocích bílých.
Jako slova, po kterých touží němý,
jako adrenalin v nebezpečných chvílích.

Chybíš mi moc a nevím, co s tím,
jsi v mých myšlenkách ve dne i v noci,
nejsem už volná, ani když spím,
a nikdy nebudu, dokud budeš mě mít ve své moci.

Zrcadlo (lela)


Po ránu , to je snad k zbláznění,
kouknu do zrdcadla a k svému zděšení,
nevidím blondýnu krásnou, mladou,
vidím tam babici starou a uvadlou.

Nenastala ta změna přes noc,
měla na to roků víc než dost.
Kampak se poděla ta mladá léta,
kdy jsme se mohly stát královny světa?

I když ne královny světa,
nebyla tehdy ta správná léta,
ale mohly z nás být třeba Missky,
i za to by byly pěkné penízky.

Nepodlehnu již snům o kráse
i o mládí bude mi jenom zdát se,
a tak končím svou dnešní baladu,
nabaštím se, ať nepadnu od hladu.